25 let od maturity – budu truhlářem!

S myšlenkou udělat si ještě jednu školu jsem si pohrávala pěkně dlouho. Ale znáte to. Vždycky, když přišlo na akci, doběhlo mě to dobře známé „až“. Až nám malá Motyčka odroste. Až nebudu mít tolik práce (ha ha). Až zrekonstruujeme statek. A dalších stovky až až.

Zprvu jsem zvažovala jít na vysokou školu a vzdělávat se v oboru zemědělství. Později, když jsem nastoupila do kurzu „Žijte ve své zahradě“ od Ferdinanda Lefflera a Atelieru Flera, jsem si myslela na zahradnickou školu. Ale pořád jsem váhala a nebyla si jistá.

Je (vysoká) škola skutečně pro mě? Zvládnu ji při dvou zaměstnáních, farmě se zvířátky, dcerkou, mužem, rodinou a koníčky? Někde v koutku duše jsem cítila, že ne. A tak jsem sedla na internet a hledala kombinované či dálkové formy studia.

Když jsme si jednou povídali s ostatními na kurzu renovací nábytku, naše lektorka zmínila školu, kde si můžete udělat učňák ve zkrácené formě. Ihned jsem zbystřila a začala se vyptávat. Bingo! Tohle musím zkusit!

O pár měsíců později jsem posílala první přihlášku na Akademii řemesel v Praze. Tenkrát ještě přijímací řízení neprobíhalo online, a tak jsem poctivě sepisovala motivační dopis rukou, kopírovala svoje vysvědčení a spěchala k doktorce na zdravotní prohlídku. Po kolečku vyplňování jsem nervózně jela na poštu s velkou obálkou. Bohužel mi nebylo přáno a o dva měsíce později jsem se dozvěděla, že nejsem přijatá pro velký počet uchazečů.

Uplynulo pár let a já na školu nemohla zapomenout. Někde hluboko uvnitř sebe sama jsem cítila, že potřebuji změnu. Že musím se svým životem něco udělat. Někam se posunout. A renovace mě bavily čím dál víc. Co když bych se jim jednou chtěla věnovat naplno?

Na začátku roku 2025 jsem si vzpomněla, že se blíží termín přijímaček. Když jsem otevřela počítač, s hrůzou jsem zjistila, že přijímací řízení začalo právě v ten den. A tak jsem letěla do skladu a hledala maturitní vysvědčení, vysvědčení z 8. třídy a psala motivační dopis. Naštěstí vše bylo online, a tak jsem přihlášku měla podanou poměrně rychle. Tak a děj se vůle boží!

Následující týdny jsem byla plně ponořená do práce a na přijímačky jsem ani nevzdechla. Když jsem se kdysi na školu hlásila papírově, přišel mi domů dopis z vyrozuměním, ale to v případě online přihlašování neplatilo. Na svůj svátek 17. května, ani nevím proč, jako by do mě udeřil blesk. Přijímačky!! Já na ně úplně zapomněla a ani se nepodívala na výsledky!

Celá nervózní jsem se přihlásila do systému pod svým kódem a… bylo to tam! Jsem přijatá! Měla jsem obrovskou radost, ale zároveň mě začaly svírat obavy. Co když to nezvládnu? Má smysl ve svém věku vůbec chodit do školy? Jsem vůbec ještě schopná se učit?

Během prázdnin jsem si vyřídila zdravotní prohlídku, poslala do školy další papíry a vyplnila několik tabulek. Jedna z nich se týkala pracovního oblečení a obuvi na praktickou výuku (a já bláhová si myslela, že si holka v montérkách bude moct vzít svoje montérky :)). V září jsem celá nervózní nastoupila do 1. ročníku učebního oboru Truhlář na Akademii řemesel v Praze. 🍀

No a jaké je to po prvním pololetí?

Popravdě řečeno, bláhově jsem si myslela, že to zvládnu levou zadní. Když jsem chodila na střední a poté i na „vejšku“, kterou jsem navíc dělala ve francouzštině, bývala jsem premiantkou třídy. Učení mi nedělalo problém, stačilo si ho přečíst jednou a hned jsem všechno uměla. Mám štěstí na vizuální paměť, takže si stačilo vybrané pasáže zvýraznit nebo podtrhnout a hned jsem si vybavila, co jsem potřebovala. Podobně to mám v práci. Tak proč by to teď mělo být ve škole jinak? No, člověk míní, život mění…

Teorie byla ze začátku sranda. Stačilo dávat pozor a psát si poznámky. Doma jsem měla arzenál učebnic, pravítek, tužek, zvýrazňovačů a dalších nezbytností, které mi měly usnadnit život. Někteří učitelé jsou skvělí a dokážou učivo podat tak, že jsem byla přesvědčená, že stačí poslouchat a musím si to přece pamatovat. Chyba lávky!

Přišla první písemka z mikroskopie a makroskopie dřeva. Učila jsem se večer před, druhý den v práci mezi schůzkami i před hodinou. A najednou jsem zjistila, že mi zřejmě někdo odmazal mozek. 🤯 Látku jsem opakovala pořád dokola, ale ne a ne si zapamatovat odborné a latinské názvy. Bohužel nic jiného tam ani nebylo, nedalo se nic odvodit, selský rozum byl v pasti.

Ještě jednou jsem si tedy učivo přečetla, zopakovala pár termínů a řekla si, že to nějak dopadne. Mí spolužáci v lavicích kolem mě na tom nebyli o moc líp, takže když přišla příležitost opisovat, nebylo co. 😁

Zkrátím to. Učitelé na škole jsou velmi milí a chápou, že školu děláme při práci, s dětmi a dalšími aktivitami. Když jsem v Bakalářích (aplikace, kde můžete sledovat svoje známky, rozvrh a absenci, mám v ní profil pro svou dceru i pro sebe 😁) uviděla dvojku, s povděkem jsem ji přijala a děkovala paní učitelce, že je tak shovívavá.

Některé testy děláme online, a to je pohoda. Stačí si učivo pročíst a vědět, kde hledat. Je to spíš taková slohová práce, kde sepisujete různé pasáže z učebnic a výpisků, takže se učivo zároveň naučíte.

Naproti tomu praxe je věc úplně jiná. Nějaké základy jsem měla a práce se dřevem mě vždycky bavila, takže jsem rychle naskočila na náročné tempo – výuka probíhá zhruba jednou za měsíc v sobotu od 8 od rána do sedmé hodiny večerní. A je to sakra náročné. Vstáváte ještě za tmy a pak 12 hodin v kuse stojíte na nohou a snažíte se rychle vytvořit něco, co bude aspoň trochu vypadat k světu.

Měli jsme ale štěstí jak na učitele, tak na mistra, který má naši skupinu na starosti. Náš mistr je umělecký truhlář, je to velký profík a navíc má zavedenou truhlárnu, takže s ním nejedeme podle osnov, ale děláme na praktických zakázkách. Samozřejmě ručnímu opracování dřeva pomocí dlátek a pilek se nevyhneme. A teda řeknu vám, není to žádná sranda. Občas mám pocit, jako bych stála v dílně poprvé. 😊

Pololetí za námi – to musím dát!

Jestli jsem si myslela, že škola bude procházka růžovou zahradou, tak jsem se šeredně mýlila. Často mám pocit, že to nezvládnu. Jsem šíleně unavená a soustředit se po náročném dni v práci je někdy nad moje síly. Mozek už mi dávno nefunguje, jak bych si přála. Přijedu ze školy a už nemám sílu dělat s dcerou úkoly nebo vařit večeři. Po 12 hodinách v dílnách mám oteklé nohy, bolí mě záda a mám pocit, že umřu.

Ale víte co? Strašně mě to baví! Díky škole objevuju nové obzory a otevírá se mi svět, o jakém se mi dřív ani nesnilo. Často se tluču do hlavy a ptám se sama sebe, proč jsem do toho nešla už dávno. Miluju vůni dřeva a představa, že bych se truhlařině mohla věnovat v budoucnu naplno, je pro mě víc než lákavá.

Díky truhlařině vám na svých kurzech a konzultacích budu moct předat další dovednosti a praktické znalosti. Budu vám moct přiblížit voňavý svět dřeva, nábytku a renovací. A to je to, co mě žene dál. Protože holka v montérkách nikdy neodchází z boje, i když je občas hořkosladkokyselý. ♥️