Naše farmička, moje vášeň – díl 2.

Máme statek!

Svůj životní směr, osobní vývoj a rodinný život dělím na období „před farmou“ a „po farmě“. Protože koupit náš statek bylo pro nás všechny zlomové a obrátilo nám to životy doslova naruby. Článek z období „před farmou“ najdete zde.

Mít farmičku bylo mým snem už odmala. Ač holka z maloměsta, vždycky jsem toužila žít obyčejný život spjatý se zvířátky všeho druhu. A čím víc zvířátek, tím líp. Můj partner coby malý kluk vyrůstal v úzkém kontaktu se zemědělstvím. Jeho děda vlastnil menší hospodářství a malý Pája mu pomáhal na poli i se zvířaty. U něj se také naučil jezdit traktorem a získal lásku ke strojům obecně. Později nastoupil na učňák a stal se nefalšovaným zemědělcem s razítkem. No uznejte, nebyl to osud, že jsme se dali dohromady právě my dva? 😁

Hledání vhodného místa nám zabralo bezmála dva roky, během nichž jsme museli hodně slevit ze svých požadavků a hledat kompromisy. Projezdili jsme půlku republiky a vždycky, když už jsme mysleli, že jsme narazili na to pravé, nějakým záhadným způsobem z toho sešlo. Nic se neděje náhodou, a tak jsme usilovně hledali dál, až jsme se jeli podívat na náš statek. Naše představy o ideální farmičce byly trochu jiné, ale lokalita odpovídala našim požadavkům a za domem byl bezmála hektar pozemků.

12. března 2020 jsme přebírali klíče od původních majitelů a co čert nechtěl, 13. března, to byl pátek, mi volali v noci z práce, že byl vyhlášen lockdown v celé zemi. Následovaly měsíce vládních opatření, kdy jsme střídavě nemohli pracovat, psali si čestná prohlášení, abychom mohli dojíždět na statek a do práce, a rekonstrukce se nám tak začala nebezpečně natahovat. Co bylo ale nejhorší, během lockdownu ceny materiálů začaly závratně stoupat a náš rozpočet se za ty roky téměř zdvojnásobil.

Mezitím nám odborníci oznámili, že bude třeba strhnout celý krov, který je masivně napadený tesaříkem. To znamenalo nejen zdražení o několik set tisíc, ale i zpoždění prací o téměř rok. Do toho začala válka na Ukrajině a najít dodavatele železa se stalo úkolem vskutku nelidským. Volali jsme, prosili, přemlouvali, využili všech známostí, co máme. Nakonec se podařilo, ale zaplatili jsme 3 x víc, než by nás to stálo za normálních okolností.

Dnes je to téměř 5 let, co statek máme, a stále nejsme u konce. Nejdřív bylo potřeba dát do kupy malý byt, abychom se mohli nastěhovat. To se povedlo a 17. května 2020 jsme vozili první krabice do nového domova.

Následoval hlavní dům spolu s bývalým kravínem. Vnitřky jsme bourali téměř rok a postupně jsme došli k závěru, že si rekonstrukci uděláme až na dílčí úkoly sami. A tak jsme po večerech po práci brali do rukou bourací kladiva a páčidla a posílali k zemi všechno, co za ta léta JZD pokazilo. Prakticky dva roky jsme jen bourali a bourali a bourali. Pak se udělaly krov a střecha a svět hned začal vypadat veseleji.

Letos (2025) na farmě oslavíme 5 let. Pět krásných let plných dřiny, odříkání, prachu a prachů. 😊 Ale nelitujeme. Je to přesně to, co jsme si vysnili. Samozřejmě že bychom tady změnili spoustu věcí. Samozřejmě že nás někdy přepadá bezmoc a nejradši bychom se na všechno vyprdli. Nakonec ale usoudíme, že v bytě bychom se unudili k smrti a že život bez montérek už si neumíme představit.

V dalším díle si pak povíme, jak jsme ke zvířátkům přišli, jaká zvířátka máme a jaké jsou naše plány do budoucna.

Pokud si o mně chcete přečíst víc, zde najdete Můj příběh.

V tomto článku se dozvíte, jak se z mámy a manažerky farmářka a kutilka stala. Budu se těšit na setkání, ať už online, nebo na některém z mých budoucích workshopů.

Z lásky ke kutění,

Aneta – Holka v montérkách