Zvířata – láska na celý život

Mít farmu se zvířátky bylo mým snem už od dětství. Moc dobře si vzpomínám na to, jak jsem jako malá holka mámě odhodlaně tvrdila, že jednou budu mít statek a spoustu zvířat a že jí teprve ukážu, jaká ze mě bude farmářka. Nechtěla mi totiž dovolit další zvířátko. 😊

Jako všechny děti jsme spolu se sestrou začínaly u morčátek a křečků, od džungarských (to jsou ti mini křečíci o velikosti malíčku, co jsou občas pěkně vzteklí 😊) až po ty klasické zlaté, kteří jsou větší. Když mi bylo asi 8 let, měla jsem dlouhosrsté morčátko, které jsem si ochočila jako psa. Slyšelo na jméno a spalo s námi v posteli. Po dvou letech jsme zjistili, že Ferda není kluk, a tak to byla TA Ferda. 😊

V dalších letech u nás zvířectva přibývalo. Měli jsme želvu suchozemskou, andulky, korely, kakariki a chůvičky. Dokonce se nám povedlo párkrát odchovat mladé. Já ale toužila po pravém chlupatém parťákovi. A když mi bylo deset, konečně jsem se dočkala! Mí rodiče neodolali, sami jsou velcí milovníci zvířat a psí společnost jim taky chyběla. A tak k nám přibyl Borísek, štěně boxera. To byla láska!

Borísek nás bohužel opustil ve velmi mladém věku, ale my už věděli, že bez psího společníka neumíme žít. Tentokrát k nám přibyla Bára, fenka labradora. Dělala nás šťastnými spousty let a s ní jsem se poprvé ocitla ve výstavním kruhu i ve školičce pro štěňátka. Naučila jsem ji pár triků a povelů. Bára nás jen utvrdila v tom, že už bez psa nemůžeme být.

Po Báře jsme udělali velkou změnu a náš život zcela ovládla Bubu – Bublina. Neskutečně roztomilé štěně francouzského buldočka, ale taky pěkný čert. Pravidelně vytáčela našeho taťku doběla, když ji půl hodiny naháněl po zahradě, aby ji naložil do auta nebo jí vytrhl z huby něco, co tam nepatřilo. Bubu měla svůj svět a do něj kompromisy nepatřily. Byla neskutečná „vysíračka“ a zlobidlo, ale my ji milovali. Dožila se krásných 15 let, za duhový most odešla teprve nedávno.

V tu dobu už jsem byla dospělá a toužila jsem po vlastním hafanovi. Pořídila jsem si Růženku, fenku anglického buldoka, nejsrdečnější a nejmilejší stvoření, jaké kdy chodilo po zeměkouli. Milovala všechno a všechny, hlavně jídlo. K ní přibyla Inka, fenka australského ovčáka a rodiče ještě adoptovali týranou postarší buldočí dámu Cherrynku.

Cítila jsem, že chci se psy dělat něco víc, než s nimi chodit jen na procházky. Australský ovčák je sám o sobě velmi aktivní plemeno, původně šlechtěné pro práci u krav a ovcí. Moje australanda byla poměrně psychicky nevyrovnaná, vysoce vzrušivá a potřebovala neustále nějakou aktivitu. Odpočinek pro ni byl sprosté slovo.

Začala jsem tedy chodit na cvičák do nedaleké vesnice. Nejdřív na klasickou poslušnost, zanedlouho k tomu přibyly obrany a stopy. Jenže australák potřebuje ovečky a pasení, a tak jsem brzy dojížděla i na kurzy práce se stádem. Už tam jsem si v duchu slibovala, že jednou takhle budu žít taky.

Cvičák i pasení bylo fajn, ale proč nezkusit něco nového? Kamarádka nás vzala na první agility a Inku to moc bavilo. Dostaly jsme se k top trenérům a taky k super partě přátel. Časem s námi začala jezdit i Růženka, byla snad jediným buldokem u nás, který dělal agility. 😊

Jenže čím víc toho se psem děláte, tím víc vyžaduje pohybu. Brzy jsem si vyzkoušela bikejöring (jízda na kole taženém psem) a složila s Inkou vytrvalostní zkoušku. Při ní jsem si docela slušně rozbila nejen ciferník, ale i kolo. 😊

Takže jsem hledala jinou alternativu, bezpečnější pro moje tělo. A narazila jsem na scooterjöring, jízdu na koloběžce zapřažené za psa. Pořídila jsem kvalitní stroj, vybavení pro australandu i sebe a koloběžka se stala na pár let naší velkou vášní. Dokonce jsme se zúčastnily i několika závodů. Tu kolobku mám dodnes a vždycky si při pohledu na ni na Inku vzpomenu. ♥️

Stále jsme ale neměly málo. Nevím, kde a jak přesně se to stalo, ale objevila jsem svět dogfrisbee. A tenhle psí sport si nás naprosto získal. Pomalu jsem utlumovala poslušnost i agility, až jsme s nimi přestaly úplně. Zůstal nám tedy běh (canicross a dogtrekking), koloběžka a dogfrisbee. Po večerech a po nocích jsme chodily běhat nebo na koloběžku, o víkendech jsme vyrážely na frisbee akce, tábory, semináře a později i závody. Tenhle placatý nesmysl měla dalších pár let Inka místo mozku. 😊

Zúčastnily jsme se spolu desítek akcí a závodů a postupně se kolem frisbee vytvořila psí komunita, se kterou jsem trávila většinu svého času. Byla jsem mladá a svobodná a se svými psími parťáky jsem si užívala života plnými doušky.

Náhoda tomu chtěla a mně jednou zazvonil telefon. V něm se ozval majitel domu, ve kterém jsem tehdy žila, a pronesl tu osudnou větu: „Anet, tak jsem si říkal, nevadilo by Vám, kdybyste měla na zahradě dvě ovečky?“ No a jelo se pro Bublu a Olafa. 🐏🐏Pan majitel měl krásnou neudržovanou zahradu, kde ti dva měli plnit funkci sekačky na trávu.

Jenže kluci byli jiného názoru a sousedovic záhonky se jim líbily víc. Vždy si našli způsob, jak se dostat přes plot, a pokaždé po sobě zanechali slušnou spoušť. Bylo pravidlem, že mi volali třeba v deset večer sousedi, že mají kluky na zahradě a že si pochutnávají na jejich jahodách. Plot se pořád dokola opravoval a vyspravoval, ale nic nepomáhalo. Po roce se majitel rozhodl, že kluky daruje někam, kde jejich útěky nebudou vadit. No a tím skončila moje krátká ovčí etapa. Ovečky si mě ale získaly natolik, že je jednou určitě ještě budu mít.

Psal se rok 2015 a mně zavolala moje sestra, že by chtěla neteři pořídit zakrslého králíka. Slíbila jsem jí, že jí přijedu pomoct s výběrem. A hádejte co? Domů jsem jela bohatší o jednoho mini ušáka. 😊 Jmenoval se Čenda a rychle si mě omotal kolem prstu. Naučil se přiběhnout na jméno, chodit na záchod, když bylo třeba, a jinak si spokojeně hopkal po obýváku a přátelil se s Inkou i kočkami. Jako jeden z mála ušáků taky neničil kabely, takže jsem se nemusela bát nechat ho na volno.

Když jsem poznala svého současného partnera, velkého milovníka koček, velmi rychle jsme založili rodinu. Když se narodila malá „Motyčka“ (jsme Motyčákovi, tak proto 😊), nechala jsem se přemluvit a domů putoval kocourek britské modré Benjamin. Rychle utvořil partu s Inkou a Čendou a ti tři mě nejednou pěkně pozlobili. Benjíka máme dodnes a občas ho zahlídnete tady na fotkách.

Spolu s partnerem jsme ve skrytu duše cítili, že se chceme posunout dál. Přáli jsme si, aby naše Motyčka vyrůstala obklopená přírodou a zvířaty, ideálně někde na samotě u lesa, kde si můžeme v poklidu farmařit, daleko od shonu města. Přestože jsme oba z maloměsta, věděli jsme, že se chceme k farmaření „vrátit“.

No a jak to dopadlo? To se dozvíte příště. 😊

Pokud si o mně chcete přečíst víc, zde najdete Můj příběh.

V tomto článku se dozvíte, jak se z mámy a manažerky farmářka a kutilka stala.

Budu se těšit na setkání, ať už online, nebo na některém z mých budoucích kurzů!

Z lásky ke kutění,

Aneta Kottová – Holka v montérkách