Proč píšu blog aneb jak se z mámy a manažerky farmářka kutilka stala

Kdyby mi někdo ještě před pár lety řekl, že budu mít jednou svůj blog a budu psát články o kutění, asi bych se pěkně nahlas zasmála a zaťukala si na čelo. Psaní mám ráda, ve škole jsem vždycky byla za své slohy oceňovaná jedničkami, ale tohle je přece jen trochu jiná disciplína. Jenže člověk míní…

Jako malá holka jsem vyrůstala obklopená milující rodinou a spoustou zvířátek. Od křečků a morčat (hooooodně morčat) přes papoušky a jiné okrasné ptactvo až po psy. Já ale mamce vždycky tvrdila, že jednou budu mít svou farmu a vlastní koně. Ještě dneska si pamatuju, jak se mi smála a říkala, že mi život ukáže. Byl to i její sen, ale život ji odvál úplně jiným směrem. Když dneska přijede k nám na statek, musí se mi v duchu omlouvat.

Vůně dálek

Pak se ze mě stal puberťák se všemi vrtochy a blbými náladami, jaké jen puberťák může mít. 😊 A s tím přišla touha poznávat svět. Už jsem nechtěla jezdit na naši milovanou rodinnou chatu a tam trávit hodiny a hodiny prací na zahradě, sbíráním hub nebo procházkami do lesa a výlety na kole k vodě. Začala mě lákat vůně dálek.

Po maturitě mě nepřijali na vysokou školu a já nevěděla, co sama se sebou. A tak začalo moje šestileté období jménem Francie a Belgie. Nejdřív jako au-pair, později jako studentka a cestovatelka. Byly to krásné časy! Jedna velká jízda plná zábavy, cestování a poznávání nových kultur a přátel, kteří mi zůstali dodnes.

Práce, práce a zase práce

Uběhlo pár let a já čekala na vysněné povýšení. Celé dny jsem makala jak šroub, po nocích běhala po lesích se svým psem a volné chvilky vyplňovala pokusy o zdokonalování svého nového bydlení. Protože jsem jela na plné obrátky a něco jako odpočinek mi pane neříkalo, logicky jsem začala dělat chyby a nic nebylo pořádně. O svých pokusech s kutěním, malováním a zvelebováním svého prvního domova píšu více ve svém příběhu. Většina mého snažení končila v koši nebo přikrytá dekou. 😊

Pak jsem se přestěhovala do baráčku, pořídila si kočky a ovečky a potkala svého současného partnera. A zhroutila se. Pochopila jsem, že musím se svým životem něco udělat, jinak se zblázním. Když jsem skončila v péči lékařů, s léky na vysoký tlak v kapse mi došlo, že takhle nemůžu dál fungovat. Ještě nenastal můj přerod, ale postupně se mi do mysli vkrádaly myšlenky na změnu. Nedlouho poté jsem zjistila, že jsem těhotná. Taky jsem se začala učit říkat ne a s tím bojuji dodnes…

Splněný sen

Každý ví, že dům vyžaduje neustálou péči. K tomu našemu patřila i velká zahrada s malou stodolou. Můj partner je velmi zručný, je mi rádcem a velkou pomocí. Postupně jsem mu začala nakukovat přes rameno a učit se. A protože sny se mají plnit, v roce 2020 jsme pyšně přebírali klíče od našeho nového vysněného domova.

Naše farma. Obrovský statek s uzavřeným dvorem a hektarem a půl pole za domem. Každý, kdo k nám přijede, protočí oči a říká, že jsme se úplně zbláznili. Stejně jako kdysi moje máma, když jsem jí tvrdila, že budu mít vlastní koně. Ještě stále jsem jela naplno, s malou dcerkou zůstal na rodičovské partner a po večerech jsme makali na stavbě, ale v tu dobu mi začalo pomalu docházet, že tohle je přesně to, co od života chci.

Nové já

Dnes po pěti letech můžu s klidným svědomím říct, že jsme vedle nešlápli. Sice nemáme ani zdaleka hotovo, ale vedle náročné práce se kutění a farmaření stalo mým relaxem i restartem. Ke zvířátkům chodím na osobní psychoterapii, vrtání a broušení mi pomáhá zahnat chmurné myšlenky.

Stále jezdím na kurzy renovace starého nábytku a neskutečně mě to baví. Postupně si vytvářím krásné kousky do našeho budoucího domova, vyrábím prvky do zahrady i do interiéru, brousím, vrtám, natírám a spravuji. Pěstuji vlastní zeleninu a ovoce. A práce? Tu ve své hlavě postupně odsouvám na vedlejší kolej.

Zvažujete velkou změnu ve svém životě? Chcete utéct na venkov? Váháte nad koupí starého domu? Nevíte, jestli to zvládnete? Udělejte to! Protože bez toho prvního zásadního kroku se nehnete z místa a budete se pořád dokola sami sebe ptát, jestli to není bláznovství, jestli to zvládnete, jak to zvládnou děti, a budete si hledat miliony důvodů, proč zrovna teď se to nehodí. Mám pro vás jedno důležité sdělení: Ono se to nehodí nikdy. 😊

Kdybych před patnácti lety věděla to, co vím teď, neváhala bych ani minutu. Protože co je víc než splněné sny? Co nás v tom našem krátkém životě pohání vpřed? Jaké jsou naše hodnoty, cíle, tužby, plány? Radím vám, neváhejte a jděte do toho! Ať už je to cokoliv. A pokud potřebujete pomoc s kutěním, probrat nástrahy života na venkově, pomoc s rekonstrukcí nebo jen to pomyslné nakopnutí, napište mi. Ráda to s vámi proberu.

Ať se daří!

Aneta Kottová